Na konci dubna 2010 uběhly téměř tři měsíce od poslední povídky ze série Ztracený sithský kmen a právě tehdy se na web dostalo Millerovo čtvrté pokračování. Tentokrát s přídomkem Spasitelka. Stejně jako v předešlém případě, i v téhle epizodě se příběh posouvá o delší časové období vpřed a to o celých deset let. Kromě Yaru Korsina, jeho manželky Seelah, Houka Gloyda a Adari Vaal, se setkáváme a mnohem blíž poznáváme i s novou generací keshirské společnosti, která poprvé dostává více prostoru a projevuje známky vůle rozhodovat o osudu celého kmene. Mladou krev zde zastupují dva na první pohled typologicky naprosto odlišné persony. Tou první je Jariad Korsin, Seelahin syn, momentálně vyšší lord, který prahne jenom po dvou věcech – po moci a po pomstě. Svým charakterem se neuvěřitelně podobá svému otci. Ne, nikoli Yaru Korsinovi. Biologickým otcem Jariada je totiž, jak je známo z předešlých povídek, Devor Korsin, kterého jsme se měli možnost seznámit už na samém začátku antologie. Na druhé straně barikády stojí Jarridova nevlastní sestra, dcera Yaru a Seelah – Nida. Dívka, která docela vybočuje z průměrného vzoru potomka sithů. Očividně nemá zájem zasahovat do teritoria svého otce a už vůbec nemá zájem vládnout. Jediné co ji baví, je létání na uvacích se svojí jednotkou a také tedy trávení času se synem Adari Vaal.
I přesto, že uplynulo mnoho let, příběh navazuje na cliffhanger z konce minulého dílu a pokračuje v budování napjaté atmosféry mezi členy keshirské pospolitosti. Poprvé v sérii je téměř v každičké větě cítit hlad po převratu a touha po moci - i když zpočátku jenom ve formě lstivých a falešných úsměvů. Spasitelka je krátkým divadelním představením dvou odlišných polovin. První dějství se nese v idylickém duchu, s hlavními hrdiny si společně zavzpomínáme na (už docela) dávnou minulost i uplynulé léta. V pozadí se však pomalu začínají stahovat mračna odplaty a spasení. Hlavní doménou první poloviny je ale uvedení reprezentantů mladé krve, do níž Kesh vkládá své naděje. Druhé dějství je naprosto odlišné. Nebudu vyzrazovat nic ze zápletky, ale můžu říct, že druhá polovina je akčnější, svižnější a pohltí čtenáře takovým způsobem, že ji prostě chtě-nechtě proletí jedním dechem.
Právě druhá polovina měla velkou zásluhu na finálním hodnocení. První půlku jsem i přes krátký rozsah četl nadvakrát. Nevysvětlujte si to špatně, Lost Tribe of the Sith mám velice rád, ale po přečtení úvodních dvou stránek, se mi dál prostě nechtělo. Jsou příběhy, které mi spraví náladu, jakkoliv je špatná a pak jsou příběhy, na které musíte mít dostatečné naladění a kvůli špatné náladě je nedokážete dočíst. Těch počátečních (přibližně) šestnáct stran byl právě ten druhý případ. Bylo to dobré čtení, ale první kapitoly mi i přes nezanedbatelnou kvalitu nepřišly tak zábavné, jako zbytek povídky. Pak se ale stalo něco, díky čemu jsem se do děje zažral a nepustilo mě to do samotného závěru. Ten moment nebudu konkretizovat, ale berte ho jako vyústění atmosféry uvnitř keshirské obce. K velice stylově a překvapivě podanému závěru řeknu tolik, že název povídky je příznačný.
Příběh ztroskotané posádky Omenu je u konce. Jasně tomu napovídá fakt, že následující povídka se bude odehrávat ne o 20, ne o 50, ale o celých 1000 let později (A to, se Horste vyplatí =D). Otěže příběhu tedy přebere nová generace, která je sice potomkem sithů, ale narodila se a vyrostla mimo prostor Sithského Impéria. Osud a dokončení linie „starých“ ovšem rozhodně stojí za to.
Nezklamal. John Jackson Miller pokračuje v nastoleném tempu i kvalitě, a zasluhuje moje i obecné uznání. Imponuje mi, že se nebál v polovině série utnout jednu éru a příště bude pokračovat sice na stejném místě, ale někde úplně jinde. Těším se na to. I přes vlažnou první polovinu se mi příběh Spasitelky líbil. Druhým dějstvím si to u mě Miller vyžehlil a tak jsem jako fanoušek odcházel od knihy spokojený.
„Tohle je tvůj domov... Opět.“ – Nida Korsin